Konec července roku 2007 byl ve znamení velké formy havířovských mladíků. Psal jsem zde o akci na hokejové příznivce z Noweho Targu, která se uskutečnila jen 2 dny po pohárovém utkání v kopané mezi MFK Havířov a SFC Opava. Právě k tomuto utkání směřovala obrovská mobilizace, trvající snad dobré tři týdny, všeho havířovského. Proč?
Vraťme se v příběhu o 2 měsíce zpět, do 40 km vzdálené obce Bohuslavice. Ta dodnes straší mnohé Havířováky v hlavě… Právě do Bohuslavic vyjelo v květnu roku dvoutisícíhosedmého 29 havířovských k utkání MFK Havířov. Však vraceli se jako zpráskaní psi. Důvodem byla návštěva opavských chuligánů, kteří zavítali právě do Bohuslavic, nad havířovskými si připsali obrovsky potupné vítězství…
Návrat z Bohuslavic do hospody, ve které jsme se tehdy nejvíce scházeli, která sídlila v nejvyšším patře budovy Magistrátu města, bylo pochmurné, kyselé, smutné, se svěšenými hlavami. Hádky a rozbroje mezi námi samotnými, ostrá slova, výčitky, naštvanost, stud, málem pár facek, vše se mísilo. Vše vyústilo v konec našich aktivit na Indiánech. Po více než jednom roce fajn společných zážitků jsme se jako celek dohádali, jedni druhým přestali věřit, pryč byla ucelená parta, řeklo se dost, kašleme na to. Napsali jsme tečku za opavskou potupou… Nebo spíše díky opavské potupě.
Po více než dvou měsících od tohoto incidentu byl vylosován pohár ČMFS v kopané. A co osud nechtěl, Indiánům z Havířova byla nalosována Opava. Ano, ta Opava. Co teď? Rychlé řešení, pár telefonátů, všeho se chopil důležitý člověk s potenciálem oslovit a znovu dát dohromady schopné lidi z Havířova… V pátek večer, zmíněné 3 týdny před kopanou, jsme se u třetího piva shodli, že uděláme maximum možného pro to, abychom se v den utkání s těmi, kteří v Havířově na čas všechno zničili, představili v co nejlepším světle…
Rozdělili jsme si úlohy. Rozdělili jsme se na dvě party kluků, kdy každá měla shánět lidi z určité sféry našeho města. Jedni dávali dohromady kluky napojené více na fotbal, ti druzí zas obepisovali a lákali spíše hokejové. Cíl byl jednoznačný. Ukázat, že Bohuslavice byl omyl, ukázat, že naši historicky největší potupu chceme odčinit, ukázat, že Havířov se nevzdává… A také ukázat, že se soupeři postavíme ČISTĚ JAKO HAVÍŘOV.
Panoval zdravý respekt. Byli mezi námi tací, kteří nebyli optimisty. Protože tušili jsme, že ani náš soupeř nenechá ten den nic náhodě. Pokud Opava a její chuligáni jsou pojem i dnes, jejich tehdejší renomé si tím současným vynásob x10. Staří harcovníci pamatují, kterak Opava prohnala Baník na jeho území v Porubě apod. Opava, když to jen lehce přeženu, budila hrůzu. Však řeklo se, že buď a nebo. Že musí jít každý, kdo má v Havířově ruce a nohy a kdo se toho nebojí. Buď to vyjde a… A když ne, musíme mít ze sebe samých pocit, že jsme do toho dali vše…
Do utkání zbývají poslední 3 dny a my máme pocit, že se nám mobilizace daří. Člověku, který v té době v Havířově tuto akci primárně zaštítil, se mnozí, když to řeknu trochu blbě, bojí říct ne. 3 dny před fotbalem to vypadá, že by mohlo vyjít vše, do čeho jsme dali 3 týdny fakt velké aktivity… Sami jsme zvědaví, kolik nás nakonec bude.
Pamatuji si jako dnes, že den před utkáním se v pár lidech scházíme v jednom z havířovských bytů. Lehce pijeme a malujeme scénáře, jak to bude zítra probíhat. Jsou scénáře pozitivní, jsou i černé, jsou optimistické i negativní. Však nyní, pár hodin před zápasem, stále můžeme jen spekulovat. Tři týdny jsme makali na tom, abychom byli připraveni, tři týdny jsme se fakt snažili, teď už se děj vůle Boží… Obavy jsou. Zdravá nervozita i respekt také. Přijede Opava. Jsme zvědaví, kolik těch, kteří by ji chtěli jebat, se sejde a kolik těch jebačů zůstane u piva…
V den zápasu se nás schází zhruba 40, v tom jedno auto našich přespolních kamarádů (směsice Ostrava + Karviná). I když jsme v počtu, ve kterém bychom mohli vytvořit solidní kotel, nečiníme tak. Není chuť se o něco snažit, navíc když naším soupeřem je tábor, který téměř před čtvrt rokem naše ambice pohřbil a my své aktivity ukončili. Dnes by to vypadalo divně. A tak se jen postavíme na roh tribuny za bránou, prakticky naproti opavským, nevěšíme žádné vlajky, nefandíme. Jen postáváme. Je cítit nervozita. Na fandění není nálada, chuť, nic. Každý už se vidí jinde… Na plot před sebe však vyvěsíme alespoň všeříkající transparent, který jsme netvořili pro toto utkání, který jsme měli vyvěšen už při jednom z ligových zápasů z doby, kdy jsme stále oplývali aktivitou…
(foto ze zápasu MFK vs. Petřkovice, kdy transparent ACAB poté věšíme i při utkání proti Opavě)
Během první půle začíná pršet a tak se naše banda přemisťuje na hlavní tribunu, na její konec, zhruba 70 metrů od Opaváků, kterých přijelo cca 30. Však v jejich sektoru, i na tu dálku, není vidět nikdo, kdo by vzezřením o sobě dával vědět, že je radikál či chuloš. A věř, že tyhle lidi tak nějak poznáš. Co se děje? Co je? Kde jsou? A tak se začínají žhavit první telefony, zjišťuje se, zda jsme se 3 týdny nesnažili zbytečně… Nálada je různá.
Na začátku druhé půle odchází z míst, kde na tribuně sedíme, 2 z nás. Oba mají zálusk na některou z opavských vlajek. Je úsměvné, že jeden o druhém neví, každý jedná na vlastní pěst, o jejich nutkání nevíme ani my. Kluci se usazují jen pár metrů od sebe, docela blízko opavských, z hlavní tribuny pozorují jejich sektor a zvažují, kdy do toho jít…
Jeden z dotyčných je můj dobrý kamarád Joseph, který… „Už jsem si utahoval boty, zavazoval tkaničky, už jsem chtěl přeskočit plot a najednou vidím, že už tam běží S.“ Ano, chvíli předtím, než dotyčný chce vniknout na hrací plochu, vydává se na ni druhý z nich, klučina z Karviné. Hbitě skáče přes plot a utíká směrem k opavskému sektoru… Hosté nestihnou reagovat, z plotu před nimi mizí jejich největší zástava toho dne, náš člověk s ní přes hřiště, kličkující mezi hráči, běží asi 70 metrů směrem k nám. Za ním se vydávají 2 pořadatelé a jeden přeci jen radikálně vyhlížející Opavák. Když vidíme, co se děje, ihned zvedáme řitě a valíme z tribuny dolů k plotu… Karviňák s Opavskou vlajkou je skoro u nás, jsme připraveni ji od něj převzít, takový pomyslný štafetový kolík, se kterým člověk na druhém úseku poběží dál. Však najednou je dostižen pořadateli a po dlouhé běhu padá vyčerpáním k zemi… Vlajky se chopí pořadatel, za její konec začíná tahat Opavák, brát ji zpět…
Když na vlajku sahá pořadatel (a druhý zároveň pacifikuje našeho člověka), a navíc ji z druhé strany začíná tahat Opavák, je vidina na změnu majitele zástavy „Opavská šlechta“ menší a menší.
—
Navíc je vidět, kterak se na místo činu vydávají další pořadatelé (nám známá Security Redon), je jasné, že máme pár sekund na to, abychom rychle reagovali a dobře rozehranou akci dotáhli do vítězného konce. Byla by to přece hrozná škoda. Situaci zachraňují tři lidé od nás, hbitě přeskakují plot (celé tohle představení sledují opaření hráči a docela plná hlavní tribuna, před kterou se tohle děje), pomáhají zadrženému mladíkovi, především pak berou vlajku, kterou již téměř má Opavák, zpět do naší moci…
—
Vlajka je rychle přehozena přes plot, předávka na druhý úsek byla povedená, stihli jsme to jen tak tak, protože na hrací plochu přibíhají také policisté. Fanoušci rychle vyklízejí pozice, plot zpět přeskakují hravě jako kdysi v Pardubicích Železník velký vodní příkop, i tak však jednoho statečného ztrácíme, ten je bohužel přímo na trávníku zadržen Policií a toho dne o něj nadobro přicházíme…
Důležité však je, že vlajka je naše (později byla spálena na utkání Ślask Wroclaw vs. GKS Katowice), že se podařila výborná, nikterak plánová akce. S tímto jsme nijak nepočítali, soustředili se na jiné věci, tenhle bonus potěší. Na druhou stranu je jasné, že incident rozzlobí našeho dnešního možného soupeře a tak případné setkání obou ekip bude s jakousi přidanou hodnotou…
Ihned po této události pak téměř všichni opouštíme stadion, v tuto chvíli jsme už v kontaktu s opavskými chuligány, kteří až na jednotlivce na fotbal nedorazili. Plán je jasný. Přesunout sebe i Opavské na místo pro vzájemné houbaření, kdy plácek byl několik dní před událostí pečlivě vybírán. Těch vytipovaných míst bylo více, během několika dní před zápasem byly plácky objížděny, vyhodnocovaly se plus a mínusy, nakonec volíme bývalé fotbalové hřiště, které se nachází asi 400 metrů od našeho stadionu, na kterém svého času hrál své domácí zápasy fotbalový klub AZ Havířov.
Bohužel nedisponujeme dostatkem aut, proto je svoz vše možných účastníků složitý. Ještě složitějším ho dělá policie. Ta kriminální začíná tušit, co se chystá, navíc jsme na sebe upozornili tím představením na hřišti. Policisté jsou aktivní, krouží kolem stadionu, pozorují a sledují naše auta. A tak se spousta z nás vydává ze stadionu pěšky, po domluvě se ztrácí kdesi pod rondelem, u bývalého penzionu U Supa. Zde jsou tito partyzáni téměř ukrývající se v příkopech nabíráni do vozidel a odváženi na místo činu…
Celé je to zdlouhavé, trvá to, navíc na místo činu navážíme i některé Opaváky. Dodnes si pamatuji slova řidiče, který opavské vezl, kterak mi potom na místě vyprávěl, že ti byli nadšení z našeho hotelového komplexu Merkur a se zájmem koukali z oken :-).
První Havířováci dorazili úspěšně na místo činu, jiní však hlásí, že jsou sledováni policejními vozy. A tak ze Suché od stadionu, směrem na námi vybraný pažit, jedou zdlouhavě, ve městě se policistům pokoušejí ztrácet, navádí je na špatnou stopu, jedou až přes Šumbark apod., prostě složité, hodně složité. Bedlivému dohledu už snad chybí jen novinář Pristáš… Není vůbec jisté, kolik se nás na místo dostane. Panuje nervozita. Řidičům, kteří navážejí bojovníky na sraz, je telefonováno, vymýšlejí se různé finty, abychom, jako kořalky lační, švestky setřásli (a vyrobili z nich pálenku – tedy ti kořalky lační). První bojovníci, kteří už tyhle strasti mají za sebou, se začínají rozcvičovat…
Byť se nám zdálo, že se tohle nemůže povést, tak nakonec jsou na Stružníku, jakoby čelem k příjezdové cestě, snad všichni Havířováci, kteří na místě být měli a chtěli. Tedy kromě jednoho, který je za akci na vlajku na policejní služebně. Nutno zmínit, že k případnému boji je připraven čistě Havířov. Jedinci z Karviné či Ostravy jsou bokem usazeni jako dohled…
Naše přípravy byly velké a tak nezapomínáme ani na ty, kteří celou akci tak tak stíhají z práce. Do jedné firmy v Ostravě je proto posláno auto, to na místo srazu přiváží 3 bojovníky, všichni jsou ještě v pracovních montérkách, ve kterých jsou připraveni se bít.
Na zeleném pažitu stojí přesně 35 Havířováků. Je to čistě havířovská sestava, je to nejvyšší počet, který jsme kdy takto poskládali. Už nyní víme, že naše mobilizace vyšla, s počtem jsme nadmíru spokojeni. Všichni Havířováci jsou oděni do bílých triček, výjimku tvoří jen kamarád Proktor, který údajně nesehnal bílé triko, přišel v našedlém tílku, i tak je ale připraven jít do boje proti zvučnému soupeři. Proktor má v té době necelých 16 let…
Na naší straně je zápasník a judista, starší kluk a velká autorita, který udílí taktické pokyny. Který dává rady, stanoví taktiku, říká co a jak, radí nezkušeným. Protože nyní na poli je připravena i velká spousta lidí, kteří nic takového dosud nezažili. A možná by ani nechtěli, však dnes jít musí. Řeklo se všichni – za Havířov! Pro mnohé z nás je tohle takové jisté uklidnění, ta autorita, ze které sálá klid a jistota. I přesto je však znát nervozita, neboť vůbec netušíme, kolik soupeře se na místo činu dostaví…
Opaváci jsou, vesměs našimi auty, pomalu přiváženi, zůstávají stát na cestě, která vede k bitevnímu poli a tak oni nevidí nás, neznají náš počet, my naopak nevidíme je. Což je možná pro obě strany i dobře.
Po několika minutách, kdy jsou Havířováci připraveni a nervozita by šla krájet, vidíme, kterak z dálky přichází opavský leader. Člověk statné postavy, až nad kotníky vyhrnuté ponožky WKS Ślask Wroclaw. Z naší skupiny odcházejí dva vyjednavači, Opavákovi jdou vstříc, jejich cesty se setkají cca 30 metrů od nás. Jejich rozmluvu neslyšíme, nicméně kluci nám poté říkají, že Opavák se významně podíval na naši bandu, uznale pokývnul a: „Hmmm, tohle je Havířov? Čistě Havířov? No pěkně…“ Opava nám vzkazuje, že do boje postaví „jen“ 22 lidí. Že se s námi budou bít samozřejmě banda na bandu, však na druhou stranu, zda svůj počet nechceme alespoň trochu upravit. Naši kápové sdělí informace davu, je jasně patrné, jak najednou vzrostlo sebevědomí. Nervozita se mění v mírné nadšení, banda si začíná věřit. Na Opavu, na tu Opavu, ze které jsme měli takový respekt…
Náš „kapitán“ zároveň sděluje, že Opavě vyjdeme vstříc, že počet lehce upravíme. Na rovinu, hlasitě a všem říká, že kdo se úplně necítí, ať si jde sednout. Že to nikomu nebude vyčteno, že je to v pohodě, že prostě upravíme svůj počet a ať jdou jen ti, kteří jsou na 100% odhodláni. A sám na některé, na kterých jde vidět veliká nervozita, nabídne, zda nechtějí jít dobrovolně na střídačku. 10 lidí „využije možnosti“, posadí se bokem… Na poli tak zůstává 25 bojovníků. Z původní, čistě havířovské, pětatřicítky… Aniž bychom museli, jdeme Opavě vstříc. Zatím tedy né fyzicky, ale upravením vlastních počtů. Havířováci v bílém jsou připraveni. Mohlo by se zdát, že můžeme jít na věc…
Po rozmluvě lídrů obou ekip ten opavský odchází. Hecování mezi Havířováky je velké, blíží se chvíle, na kterou se dlouho čekalo. De facto skoro čtvrt roku, tedy od okamžiku, kdy Opava nás zničila bez jediné rány. O to větší škody v našich řadách napáchala, o to větší motivaci jsme měli, sejít se zde dnes v takovém počtu, v jakém tu jsme…
Po chvíli se opavský leader vrací, oznamuje, že část Opaváků, kteří se přesouvali na sraz, odchytila Policie, zmizet se nepodařilo, proto jejich účast na setkání je vyloučena. Opavák nám oznamuje, že Slezanů, kteří ctí modrou a žlutou, je pouze 13 do boje a možná i z důvodu, ale to nyní jen spekuluji, že na druhé straně vidí odhodlanou kvalitu, tak z plánovaného souboje upouští. Se slovy, že se dnes nechtějí nechat zlynčovat… I přesto, že Havířov, vědom si své početní převahy, docela výrazně zredukoval svůj počet.
Rozčarování v řadách nastoupených Havířováků je veliké, zklamání obrovské, každý tak nějak tuší, že tahle šance se už nebude opakovat. Aby se Havířov slezl ve výborném počtu, pro to se udělalo vše. Však dotáhnout soupeře za ruku až na louku, to už nesvedeme. Opavští se rozhodli po svém, každý jejich rozhodnutí respektuje a chápe (kor když pořád máme v hlavě ty Bohuslavice a naši neaktivitu tam), i když dovedu si představit, a takové věci se udály, že zklamaný soupeř by se proti sokům, kteří jeho nabídku odmítli, rozběhl. Havířov tohle neudělal. Někteří kluci vytáhli „zuby“, sundali chrániče, převlékli se zpět do civilního a po chvíli, kdy jsme čekali, až hosté místo opustí, jsme se i my vydali k autům. Zklamání veliké, nicméně výhru to této legendární havířovského bandě nevzalo. Havířov vs. Opava 1:1. Byť zvláštně zní dovětek, že dohromady nepadla ani jedna rána…
Nasedáme do aut, rozpouštíme sraz. Lidé jedou domů, panují divné pocity. Vlastně je nedokážu dost dobře popsat.
Chtěl bych vidět do hlav opavských. Protože jedno z havířovských aut, když jede kolem vlakového nádraží, zahlédne skupinku opavských chuligánů, kteří postávají na benzínce. Jsou trochu vystrašení, obezřetní. Jak říkám, nemohou si být jistí, že frustrace Havířováků není tak výrazná, že nezaútočí mimo smluvené bojiště. Ne, nic takového se neděje… Den končí „kontumačním vítězstvím“ domácích, kdy už asi navždy budeme litovat, že nejlepší sebranka v havířovské historii nenašla soupeře. Přitom soupeř měl být jeden z nejlepších a nejkvalitnějších možných…
J.R. from B.K.
