Výjezd na sobotní zápas Baníčku na Kladno pro tři z nás začíná již jednoho úterního podvečera, a ačkoliv jak jsme později zjistili, nebyli jsme jediní, kdo vyjel dříve, nutno poznamenat, že fake chacharfest v tom prsty nemá :). Začalo to zcela nevinně, pouze návrhem, což takhle využít hezkého počasí a posedět někde venku se slzou vína. Tak se také (jak už to bývá) stalo, a na tradičním místě začínáme jemnou konzumaci při konverzaci nad vším možným… S vyšším počtem promilí a sehnáním jakéhosi menšího finančního obnosu u nás vzrůstá aktivita a nechuť tento slibně rozjetý večer ukončit, což vyvrcholí nákupem dalšího alkoholu, a okamžitě odsouhlaseným psychopatickým návrhem vyjet už tuto noc, bez ničeho, zdarma, a strávit (resp. nějak přežít) těch pár dnů do soboty na koleji v Praze. Tak se také stalo, a po pár organizačních záležitostech se ocitáme kolem nevím které hodiny ranní na vlakovém nádraží, a čekáme na nejbližší vlak. V momentě, kdy přijíždí, do něj my nastupujem, avšak co čert nechtěl - průvodčí, který (jak jsem se později dozvěděl) má s výlety naší fotbalové skupiny ze starších časů špatné zkušenosti, nás nachází a vyhazuje ještě předtím, než se vlak rozjede, no a potyčka jednoho z nás s nějakým starým nervním oslem naše diplomatické snahy o dojetí alespoň na Svinov dvakrát nepodpoří, takže „slavíme“ první vyhazov ještě předtím, než se s námi vlak vůbec pohnul. Solidní začátek.
No nic, není všem vlakům konec, další jede o dvě hodiny později, takže se dva cestovatelé ukládají ke spánku, zatímco já hlídkuju, a hlídám prázdný batoh, bandasku se zbytkem vodky a bagetu. Zatímco se blíží hodina odjezdu naší nové naděje a spáči se pomalu budí, jeden z nich si nenadále výlet rozmýšlí, mizí kdesi v autobuse a zůstáváme na to dva. Nevadí, jedeme. Cestu zahajujeme spánkem hraničícím s bezvědomím a první vyhazov přichází celkem příjemně daleko - v Zábřehu na Moravě. Tam sháníme něco k snědku a nastupujeme do dalšího vlaku, kde volíme již opatrnější taktiku - starou, ale často účinnou metodu hry na schovávané na hajzlech a umývárkách. Ta se nám vyplácí, dokud se v našich vypitých hlavách nezrodí myšlenka naprosto nepokrytě na záchodě cestou kouřit cigarety, na což dojíždíme v Ústí nad Orlicí, kde opět letíme z vlaku. Abych to zkrátil - vyhodili nás ještě dvakrát, v Pardubicích a v Kolíně. No a po cca 8-mi hodinách cesty se za slunného odpoledne ocitáme v Praze a valíme na kolej. Cestou nakupujeme nezbytné zásoby vína Euroshopper, v jehož duchu a oparu se nesly následující dny, které nám splynuly v jeden - dny plné denního spánku, nočního zevlování, topinek, nalézání mobilních telefonů, demence, shánění věřitelů, zadlužování se, hledání a odhánění žen, no prostě klasický fotbalový výjezd - a najednou po páteční impreze na rozloučenou je sobota půl druhé odpoledne, přičemž se hraje ve tři, tak s hlasitým klením spěšně opouštíme náš „hotel“.
Co čert nechtěl, všechny možné dopravní prostředky toho dne nám buď ujely před nosem, anebo měly půlhodinové zpoždění - ať už se jednalo o tramvaj na nádraží Veleslavín či vlak do Dejvic, anebo vlak z Dejvic na Kladno, anebo bus z vlakáče na Kladně na stadion… zkrátka - přicházíme ke stadionu v 85. minutě, podíváme se do sektoru, uděláme čelem vzad a cestou do hospody na zimním stadioně si poslechneme gól Baníčku, kterým vyhrává v posledním kole už DRUHÝ zápas jara! Po jednom rychlém pivu se přidáváme k sektorové skupině, kde potkáváme třetího a posledního Havířováka toho dne. Z nějaké lesní zastávky se za buzerace fízlů dostáváme na pražské Hlavní nádraží, kde se skládáme s ostatníma na vodku na cestu a pomalu jdeme na vlak.
V něm si část naší k nelibosti policie vybírá zadní vagón, ve kterém však setrváváme, jsme v něm poměrně nekompromisně uzavřeni, a v průběhu cesty můžeme z oken sledovat, jak do tohoto vlaku přistupuje sparťan, liberečák, a asi 35 slávistů ve Vršovicích, kromě pár plivanců a nadávek se však kvůli policejní ochraně nemůže nic stát. Cesta díky rezignaci průvodčí a hlouposti policie probíhá v klidu za občasného popíjení vodky, a my dva výletníci, kterým se nechce tato tour zakončit opět na vlakáči v Havířově, už kujeme pikle ,jak bychom si ten výlet ještě prodloužili… obvolání potencionálních spolupijců na domácí půdě nepřineslo dostatečné uspokojení, zato jedno želízko v ohni zrovna tou dobou na koncertu v Olomouci nabízející nám popití na bytě u někdejší legendy výjezdů indiánů, pana Maroie von Rumgrassels, nám poskytuje nabídku, která se neodmítá, v Zábřehu na Moravě jsme již rozhodnuti, a v Olomouci vystupujeme, pochodíme městem, zúčastníme se slavnostního otevření nového klubu, kam jsme odvezeni Superbem, no a za pár chvil už začínáme novou jazdu - tentokrát v diskrétním prostředí olomouckého bytu… tam se opět pilo, co se na něm dělo mimo jiné, o tom se zde rozepisovat nebudu, ale dalšího dne už opravdu, tentokrát autem, jedeme domů, o několik let starší, s nalomeným zdravím, s poškozenou tělesnou konstrukcí, se začínajícím deliriem a abstinenčními příznaky, s astronomickými dluhy… ale hlavně se skvělými a veselými vzpomínkami, které kazí pouze jedna černá kaňka v podobě nestihnutého fotbalového zápasu…
Kdo mě zná, uvěří, že to byl výlet podle mého gusta, a myslím že ani můj kolega z řad mladých bojovníků si nemohl stěžovat 🙂 Takže zase někdy… 8-)
sepsal: M.
