Na hokejové zápasy AZetu chodím na místní zimák od roku 1987, počínaje rokem 1990 pak pravidelně. Zažil jsem časy dobré i zlé, avšak ani na chvíli mě nenapadlo, že bych AZet opustil. Pro tým svého města jsem obětoval nejen hrst svého volného času, ale i velké množství peněz a nervů. AZet mi totiž přirostl k srdci. Avšak po koupi nejvyšší hokejové ligy v roce 1999 mě trochu mrzí některé věci. Ale pěkně po pořádku…
V dobách našeho dávného zápolení ve II. NHL, tedy 3. nejvyšší soutěži, se kotel nacházel v nynějším sektoru A3 (červený sektor uprostřed). Nebyl to sice klasický kotel, ale aspoň 10 mladých fanoušků se snažilo hráče povzbuzovat. Jinak celkové návštěvy se pohybovaly okolo 1000 diváků. Téměř každý rok hrál náš tým na špici, ale vždy zůstal kousek pod vrcholem, který znamenal postup.
Obrovský boom nastal až v době, kdy jsme se probojovali do čtyřčlenné barážové skupiny. Hned v prvním zápase jsme nadělili hostům patřičný debakl, kterému dlouhou dobu aplaudovalo 4100 diváků, přičemž kotel již tvořilo asi 40–50 fans. V hale panovala atmosféra, ze které se mi vy mých 11-ti letech draly slzy do očí. Hráči převálcovali nejen Havl. Brod, ale i Přerov a Vyškov, čímž si vybojovali vysněný postup do druhé nejvyšší ligy. V závěrečném utkání bez nervů, o celkového vítěze ligy, jsme zdolali J. Hradec. V kotli jasalo 60 věrných, kteří byli jistě nadšení z pozápasového ohňostroje a hromadné oslavy na ledě. Tímto tedy skončila naše předlouhá etapa, která nastartovala zlatou éru havířovského kotle.
Po postupu se stal hokej fenoménem číslo jedna v našem městě. Mladí, staří, ženy, děti, ti všichni chodili fandit svému borcům. A když byl navíc AZet po šestém kole na třetím místě, rozpoutala se hokejová mánie. Do kotle začalo chodit plno mladých tváří, staří kotelníci z dob dávných zůstali, tudíž počet okolo 100 lidí byl zcela běžný. Navíc se začaly objevovat bubny a pletené šály. Jinak v této sezóně na stadion chodilo 3800 - 5500 lidí pravidelně. Ani jednou v sezoně neklesla návštěva pod spodní číslo rozsahu!
Samotnou kapitolou pak byly derby zápasy s Třincem. Chtělo by se říct, že to byl soupeř jako každý jiný. Kdepak! Tyto zápasy měly zcela jinou, zvláštní a nepopsatelnou atmosféru. Pro místní fandy to bylo něco jako fotbalové derby pražských S. I já jsem byl nesmírně zaskočen, když hned první zápas těchto rivalů vyprodal havířovský stánek do posledního místečka, ne jinak tomu bylo v Třinci. Hostující tým vždy přijely podpořit hordy fanoušků, dokážete si tedy domyslet, že domácí prostředí hrálo pramalou roli. Díky těmto bojům se čím dál více rozrůstal kotel, přicházelo mnoho nových mladíků, kteří chtěli kus adrenalinu vychutnat na vlastní kůži. Tyto mače prostě byly svátkem. Kotel se na A3 ani nevešel a proto ti, kteří nepřišli dříve než půl hodiny předem, museli vzít za vděk místem mimo hlavní sektor. Začaly se také objevovat první modro-bílé vlajky, převážně na tyčích, zvýšil se počet bubnů, fandové nosili různé řehtačky, štěrkadla a jiné, v dnešní době ojedinělé pomůcky. Do nepřetržitého fandění se dával celý stadion dirigovaný kotlem o síle 400 - 1000 fans. Tolik fanatiků hnalo AZet k vítězství. A dost fandů se navíc nebálo jít vstříc nepříteli - do bitky. Každé takové střetnutí bylo hlídáno nespočtem policistů, i tak však v paměti zůstávají památné hromadné potyčky, krvavé šrámy, krádeže symbolů, nahánění po městě atd. S novou generací však tento trend vymizel, nynější derby zápasy se nedají ani trošku srovnat s těmi, které před několika lety tvořily nesdílnou součást ligy. Derby s Třincem však nám, těm kteří to zažili na vlastní kůži, zůstanou v srdci navždy!
První sezona po postupu byla tedy tím opravdovým bonbónkem pro místní fanoušky. I když po výborném startu skončil AZet nakonec sedmý, ovace po posledních utkání byly velmi bouřlivé a každý se těšil na sezony další...
A lidé se netěšili vůbec zbytečně. Havířovský AZet plnil ochozy předváděnou hrou, atraktivní útočný se musel líbit. Do kotle chodilo stále více fandů, kotel získával na popularitě, protože být jeho součástí bylo toho času velká pocta. Této pocty se dostávalo 80 - 250 lidí (na Třinec samozřejmě několikrát tolik), kteří měli několik bubnů a vlajek na žerdích. Klub také udělal pár šál pro fandy, které ještě nyní nosí asi 2 jedinci. Jedná se o šály modro-bílé, se znakem města Havířova.
Náš tým také změnil domácí prostředí. Nebojte se, bylo to jen na tři střetnutí a navíc nedobrovolně. Jako disciplinární trest dostal AZet podmínku hrát mimo svůj stadion, vedení klubu se uchýlilo k řešení, sehrát již zmíněné 3 zápasy v nedaleké Orlové. Pro fanoušky byly připraveny 3 dlouhé autobusy (cca 300 lidí), mnozí další cestovali tradiční linkou nebo motorovým vozidlem. Také se přišlo podívat dost orlovských domorodců, takže stadion byl plný. V kotli bylo asi 100 lidí, z toho pár orlováků. Bylo to sice domácí prostředí se vším všudy, ale přece jen, havířovský stánek je jedním z nejkrásnějších v republice, takže návrat byl pro nás všechny vysvobozením.
V následně odehraných sezónách končil AZet téměř pravidelně ve středu tabulky, ale diváky to neodrazovalo. Sice mírně poklesl zájem (2500 - 4500), avšak kotel zůstával stále naším sedmým hráčem a ne jedinkrát o něm novináři psal pochvalné články. Hokejové dění probíhalo dál a dál, hráči sbírali body do tabulky, diváci plnili klubovou kasu, kotlaři křičeli své pokřiky. Až v sezoně 95/96 přišla mírná změna...
V tomto roce odpadla stará společnost kotle a pro mladé bylo nesmírně těžké dostat na místo svých předchůdců. Ubylo také bubnů, vlajek apod. Na A3 však stále chodilo a především fandilo dost kibiců (cca 50 - 180), jenže pokles byl znát. Pro obnovení tradiční atmosféry se snažili dělat své především hráči, kterým se toho času velmi dařilo. Kráčeli od vítězství k vítězství, předváděný hokej byl vskutku lákavý. Na konci sezony přišlo play-off s Pískem, který měl být snadným soustem. V kotli se zjevilo asi 260 fandů, tu a tam se vyskytla choreografie z nastříhaných papírků, dost fandů mělo také pletené šály. Jenže nic z toho hráčům nepomohlo. Ti v rozhodujícím zápase utrpěli velký debakl, který znamenal vyřazení. Kotel a nejen ten, své miláčky vypískal, zaházel hlediště množstvím předmětů, hráči sklopili hlavy a odjeli do kabin.
Před další sezónou (96/97) však klub nakoupil řadu zkušených a kvalitních borců, média nás pasovala do role favorita, havířovské fandovské mládí ožilo, tudíž ožil samotný kotel. Tou dobou jej tvořilo 100 - 300 fanoušků s několika bubny a také myšlenkami na vysněný postup mezi hokejovou elitu v zemi. Jenže jak šel čas, tak na kontě přibývaly porážky a nevýrazné výkony... Plno mladých lidí na hokej přestalo chodit, kotel stál na malé skupině, díky níž fandil alespoň někdo. Tou dobou však jen cca 50 fans. Někam zmizely také bubny, nebylo nouze o zápasy bez nich, což předtím bylo naprosto nemyslitelné. Havířovská fans scéna se po dlouhých letech dostala do krize a nikdo nevěděl, jak z ní ven...
Proto další sezóna začala téměř bez kotle!!! Diváků chodilo okolo dvou tisícovek, žádné zázraky se od kádru plného mladíku neočekávaly. Jenže právě ti mladíci se předvedli. Začali porážet soupeře zvučných jmen a to se lidem líbilo. Návštěvy se pomaloučku přehupovaly přes 3 tisícovky a ožíval také kotel. Ten byl v tu dobu veden dvěma lidmi (Bedy a Balů), kterým bych chtěl touto cestou poděkovat, neboť právě oni se zasloužili o to, že kotel nezhynul!!! Jejich pokřiky fandívalo cca 50 - 120 fans, kteří se opravdu snažili o hokejovou atmosféru se vším všudy. Opět se však našel někdo, kdo v tom bránil. Pořadatelé. Ti si totiž vymysleli, že nikdo z diváků nesmí stát (ani kotel)! A tak zde byl pokus o vytvoření kotle někde jinde. Jako první se uchopil pokus o kotli na nynější B1, tam tedy čas od času našlo cestu 20 - 60 fans. Tak malý počet byl díky lidem, kteří místo změnit nechtěli. Objevila se také skupina starých výjezďáků a kotelníků, kteří si vlastní sektor utvořili na zelených sedačkách pod střechou, kde jich fandilo asi 30.
Spojit s hlavním kotlem se jim však nikdy nechtělo, což byla velká škoda. I samotný kotel po pár experimentech usoudil, že to nemá význam a tak se vše vrátilo do starých kolejí. Tyto nepokoje v hledišti s bohudík nevtělili do hráčů. Ti naopak šlapali jako hodinky. Před sezonou podceňovaný tým se deset kol před koncem objevil na první příčce tabulky. Do baráže o extraligu nám chybělo málo... Jenže pak se mladým a nezkušeným hráčům podlomila kolena, psychicky to neunesli, což znamenalo pád...
Léto roku 1999 bylo pro 99% Havířováků létem překrásným. Opavský hokejový klub vedený panem Masným se spolu s Městskou radou Havířova dohodl na přestěhování extraligy do našeho města. Každý si mnul ruce, každý viděl napráskané ochozy, napráskaný kotel atd. Dle přátelských utkání to tak i vypadalo. Kotel na známém místě byl při utkání s Třincem a Vsetínem k prasknutí, téměř 400 fandů hnalo náš tým k výhře. Návštěva 5000 lidí byla něčím úžasným.
Všichni byli nedočkaví na ligovou soutěž, na úvodní výjezd do Vítkovic a hlavně na v pořadí druhý výjezd do nenáviděného Třince! Jenže! Jenže na místní scéně se objevila jedna známá postavička, která založila pro místní fandy fan-club, a do jehož čela se sama jmenovala! Zpočátku si všichni mysleli, že to bude jen a jen prospěšné, jenže od letošní sezony se našli i tací (a není jich málo), kterým se prakticky v tomto spolku pranic nelíbí. Ale zpět k sezoně minulé, sezoně 1999/2000.
Kotel se z nepochopitelných důvodů přemístil o jeden červený sektor dál, úplně pod střechou. Fandů se v něm scházelo 30-180, převážně v dresech, šálách a s několika bubny. Jezdilo se na mnoho výjezdů (viz. Vítkovice, Třinec, Vsetín, Zlín, Znojmo a jiné), ale chování těchto výjezďáků nemělo nic společného s chováním havířovských kibiců z let minulých. S každým klubem byly navazovány přátelské vztahy, dokonce derby s Třincem bylo úplně jiné než kdysi. Málo hostujících fandů (ať už nás nebo gorolů), žádná napjatá atmosféra, prostě obrovské zklamání pro nás, staré AZeťáky. Zato v médiích byli místní fanoušci bráni za příklad pro ostatní svým slušným chováním a fanděním. I proto přestala část bývalých kotelníků chodit na hokej, osazenstvo kotle výrazně omládlo. Po závěrečném zápase sezony čekalo na hráče asi 80 fandů před halou, kde si všichni s chutí zafandili, popili, postěžovali a pak zazvonil zvonec a sezony byl konec.
Nová, právě probíhající sezona začala další časovou bombou. Kotel se za dvě sezony přestěhoval vícekrát, než kdy předtím, tentokrát dolů na A2. Zvýšil se sice počet bubnů (asi 4) i vlajek (3), zato se však snížil počet kotlařů. A to dost rapidně, na pouhých 30-80. Lidé v kotli (především lidé z fan-clubu) se začali chovat tak, že mnoho lidí mělo pocit, že se s tím musí něco udělat. A tak vznikla skupina radikálnějších fanoušků, která si našla své místo na A1. Tam se na každý zápas sejde 10-35 kibiců, kteří nemají rádi fan-club, fans hostí a poměry v havířovském hokeji. V naše městě jsou tedy dva kotle, čímž vzniká celkem rarita. Mezi těmito skupinami panuje mírná nenávist, která už i přetekla ve větší bitku. Sám jsem zvědavý, jak se situace bude vyvíjet dál a čeho se ještě můžeme dočkat…
Zajímavé zápasy v novodobé historii:
Vsetín – AZ
AZeťáci přicházejí ve 4 lidech do domácího kotle. Jsou vyhnáni ven, kde nastává slušná bitka, v níž havířováci dostávají co proto, hlavně díky počtu (15 na 4).
Vítkovice – AZ
Celozápasové potyčky s policií, slušné bitky i s domácími.
AZ – Plzeň
Příchod Plzeňáků na A1 pro šálu, následná řež kdy hosté odcházejí brutálně zbití.
Novým trendem po zajímavých zápasech je skupina 10-35 kibiců, kteří pod rouškou tmy napadají a okrádají hostující fans. Stejně tak tomu je i na výjezdech.
sepsal: J.R. from B.K. (listopad 2000)
Úryvek z článku „HISTORIE A SOUČASNOST HAVÍŘOVSKÉ FANS SCÉNY“ z fan-zinu „EKIPA“ (20.11.2000)
